Nedaleko městečka Nivnice stával kdysi mlýn. Zdejší mlynář se jmenoval Martin a Jan byl jeho syn. Ti dva se měli rádi, ale moc řečí spolu nenadělali. Mlynář při práci nikdy nemluvil a pracoval od rána až do tmy. Jednou za ním synek přišel do mlýnice, to byl ještě malý, a zničehonic si povzdechl: „Kdyby zas tak někde umřel rychtář…“
„Jene!“ okřikl ho rozzlobeně otec Martin.
„Já to nemyslel vážně,“ omlouval se malý Jan. Žádnému rychtáři nepřál nic zlého. Jenom si vzpomínal, jak šli tenkrát s tatínkem na rychtářský pohřeb do Bánova. V církvi českých bratří bylo totiž dobrým zvykem, že se na pohřby chodívalo pěšky. Chudí jako bohatí, všichni tím nebožtíkovi vzdávali čest. Z nivnického mlýna do Bánova to byla dálka dálek. Ale podle malého Jana to mohlo být ještě mnohem dál! Cestou si totiž s tatínkem poprvé v životě pořádně popovídali: o přírodě, o Bohu, o milované zemi moravské. Otec Martin uměl pojmenovat každý kvítek, každou trávu, ptáky rozeznával podle hlasu a všechna zvířata podle stop ve vlhké hlíně… Už nikdy příště to nebylo takové. Chodili sice neděli co neděli pěšky do kostela, ale to šla celá rodina a všechno povídání zastala většinou maminka a čtyři Janovy sestry. Když mu bylo šest, poslali Jana do školy v Uherském Brodě. Byla to škola přísná, českobratrská, ale Jan tam chodil rád.

(Když velcí byli malí kluci)