Václav Pavel Borovička: Psí chůva
Byl nejkrásnější den v roce, slavnostnější než narozeniny, radostnější než Vánoce, významnější než výročí tatínkovy a maminčiny svatby. Byl první a sluncem pozlacený první den prázdnin. Pipo projížděl na kole džunglí. Říkal tak panelovému sídlišti se stejnými domy, stejnými lodžiemi a pestrobarevnými květy vypraného prádla, proplétal se houštím kočárků se spícími kojenci, objížděl maminky spěchající s nákupy. Jmenoval se Tomáš Pípka a vůbec ho nemrzelo, že jeho jméno připomíná slepice, ale těžce nesl, že je ženské. Myslel si, že se raději měl jmenovat Kohout. A tak nic nenamítal proti tomu, když mu kluci ihned v první třídě začali říkat Pipo.
Pustil řídítka a rozhlížel se, jestli si jeho výkonu někdo všimne. Támhle, Šebestová! U chodníku stál automobil s ohrádkou na střeše. Vedle něho hromada kufrů, tašek, krabic od pomerančů, převázaných motouzy. Pan Šebesta, rudý v obličeji, nakládal. Paní Šebestová asistovala, podávala tašky, překračovala krabice a Milka, Pipova spolužačka, se také motala mezi kufry s objemnými smotky spacích pytlů pod pažemi.
„Ahoj, Pipo!“ křikla na něj, když elegantně vykroužil zatáčku. Pipo zabrzdil jako závodník, způsobile pozdravil rodiče, pohledem přejel množství zavazadel a zeptal se: „Vy se stěhujete, Šebestová?“
„Jedeme do Chorvatska,“ chlubila se její maminka. A dodala: „Přes Rakousko.“ Pan Šebesta se od ucha k uchu usmál, naložil dva kufry na ohrádku a dodal: „Zpátky přes Itálii. A co ty, Pipo?“
(Mateřské znaménko)