V jistém směru se všechno zlepšovalo. A v jistém směru se všechno zhoršovalo. Řekla jsem to Alfredovi, když jsme se o pár dní později uvelebili na hřbitově. Zadíval se na mě dlouhým pohledem.
„Byla to nejlepší ze všech dob, a byla to nejhorší ze všech dob,“ odpověděl.
„Hele, to je dobrý,“ poznamenala jsem. „Tohle by sis měl schovat pro některej ze svejch románů.“
„To byl Charles Dickens, ty nevzdělanče,“ popíchl mě Alfred, ale řekl mi to vlídně. Alfred je jediný, koho znám, kdo toho přečetl víc než já, a když ještě vezmu v úvahu, že před přistěhováním do Springfieldu ani nemohl chodit do veřejné knihovny, pak je to docela úctyhodný výkon.
„Silák měl kufr knížek s koženou vazbou. O moc hezčích než ty knížky s igelitovýma deskama, co jsou ve veřejný knihovně,“ prozradil mi Alfred.
„Tat'ka tvrdí, že brzy budou všechny knížky k mání jen na monitoru počítače,“ řekla jsem mu.
„Tak to jednoznačně signalizuje konec civilizace,“ pronesl Alfred zasmušile. Seděl přitom na náhrobku a chroupal jablko. Nevím, jak může jíst na hřbitově. Připadá mi to kapku zrůdné, ale Alfred tvrdí, že to přeháním a hřbitov, že je ve skutečnosti jenom veliký park.
„Velikej park pro mrtvý,“ dodala jsem a otřásla se.
„Velikej park pro živý, Ivy. Mrtvým jsou parky na nic.“ Zahodil ohryzek a pustil se do čokoládové tyčinky.
„Jak to víš?“ zeptala jsem se. Netušila jsem, že má s sebou čokoládovou tyčinku. Jíst jablka na hřbitově je zrůdné, ale čokoládové tyčinky se kdoví proč můžou jíst všude.
„Nepředpokládám, že bys mohl postrádat rafanec tý čokoládový tyčinky, co?“ zaryla jsem. „Přece víš, že Milky Way mám nejradši.“
Alfred si povzdechl a čokoládu mi podal. Pořádně jsem si ukousla a zase mu ji vrátila. Alfred je jediný člověk na světě, se kterým můžu kousat z jedné čokoládové tyčinky.

(Cirkus ve městě)