Ve skříni narazil strýček na nějaký tvrdý předmět. Byla to stará vycházková hůl; vzal ji s sebou. Jižní moře je daleko, pomyslil si. A potom rázoval tmou jako cvičený běžec dlouhých tratí pořád rovně za nosem. Zprvu strašidelnou cestu lemovaly vysoké, zchátralé zdi. Ale najednou zdi přestaly a strýček byl v lese.
Abyste věděli, v tom lese nerostly stromy, rostly tam květiny! Například obrovské zvonky, vysoké jako jedle. A když zafoukal vítr, narážely tyčinky na květní plátky a znělo to, jako když zvoní. A vedle zvonků stály kosatce. A heřmánek. Orlíčky. Růže překrásných barev. A všechno kvítí v tom lese bylo veliké jako staleté stromy. A ve slunci ty obrovské květy zářily.
A zvonky čarovně zvonily, protože vál lehký vánek. A strýček pobíhal mezi těmi zvětšenými květinami a v jednom kuse volal: „Konráde, kde jsi?“ Skoro deset minut tak běhal, než uprchlíky dohonil. Negro Kaballo, kůň původně na kolečkových bruslích, stál před obrovskou fla1kou a chroupal její listy, které vypadaly jako vznášející se zelené koberce.

(35. květen)